Cestování musí bolet a musí být nepohodlné. Jedině tak si zapamatujete každé místo, které navštívíte a každý okamžik, který zažijete!
… ale opravdu až na ten druhý. Na ten první jsem totiž chtěl všeho nechat a vrátit se domů. Byl jsem demotivovaný, smutný, naštvaný a hlavně bezmocný. Stejně jako se říká, že se nemá chválit dne před večerem, ani já jsem ale nechtěl dělat ukvapené závěry a vyplatilo se. Laos, tuto exotickou zemi, jsem si naprosto zamiloval. A to natolik, že jí řadím na třetí místo mezi mé oblíbené země ihned po Íránu a Tádžikistánu. A jak k tomu došlo?
Člověk by si myslel, že po čtrnácti měsících na cestě z Evropy kamsi do jihovýchodní Asie ho už nic nemůže překvapit, ale jak jsem již několikrát říkal a psal, i když si načrtnete miliony různých situací a příběhů, vždy se najde něco, co Vás na takto dlouhé cestě překvapí. No, a tak se stalo, že jsem se shodou všech náhod zatoulal do hor v jižním Laosu a spal v budhistickém chrámu. A popravdě? Byla to jedna z nejúžasnějších chvil nejenom na mé cestě, ale v životě. Jak k tomu tedy došlo?
… ozývá se sborově ze třídy, kde jsem právě „doučil“ svou poslední dnešní hodinu, a mě konečně dochází, co se to vlastně celý den dělo. Splnil se mi další z mých snů, o kterých jsem před svou cestou kolem světa ani nevěděl, že je mám.
Vietnam? Sen mnoha lidí o ideální dovolené. Pro mě? Země, kterou jsem si zamiloval a ona mi pořád házela klacky pod nohy. Na druhou stranu, co by to bylo za cestování, kdyby to s sebou neneslo i nějaká ta úskalí? Mě by prostě nebavilo mít vše zařízené a lehké. Každý problém, každá událost, kterou musím řešit, mě do budoucna posílila a určitě ještě posílí. Můžete si totiž dělat jakýkoliv plán a načrtnout jakékoliv možné i nemožné situace, ale můžete si být jisti, že pokud budete cestovat delší dobu, vždy se najde něco, co vás srazí na dno. O to lepší ale pak je ten pocit, kdy se z problému dostanete.
Je to tak. Vietnam jsem si zamiloval, ale ta země se stále ke mně chovala jako holka, kterou jsme každý ve svém životě poznal. Vždy vám dá trochu čuchnout nebo vám dá malou naději tím, že vám odepíše na SMS nebo s vámi jde na drink, a pak se zase několik dní neozve a úplně se na vás vykašle. A vy jí stejně bláhově milujete, i když ona na vás z vysoka víte co! Kolik takových holek jsem už poznal?
Ale že něco takového zažiji i s mým prvním navštíveným jihoasijským státem? To bych vážně nečekal a ani po několika týdnech, co už ve Vietnamu nejsem, jsem si na tu zemi vlastně nedovedl udělat názor.
Čína je natolik rozdílná od všeho co jsem doposud zažil, že mi nestačily ani dva dlouhé články, abych vám to vše popsal. Přicházím tedy s třetím a posledním dílem, ve kterém se budu věnovat opět celkovému cestování a rozdílům nebo vtipným situacím, které jsem v Číně během měsíce a půl zažíval.
V minulém příspěvku jsem se vám snažil alespoň trochu přiblížit pár věcí z mého měsíc a půl dlouhého cestování po Číně. Ne každému se poštěstí Čínu přejet od západu na východ a pak zase na západ, jako jsem to udělal já. Rozhodně bych se ale nepovažoval za odborníka, nicméně za měsíc a půl prostě už něco pochytíte.
Tím, jak je Čína velká, a hlavně tak rozdílná od Evropy, nebo Česka, mohl bych o tom napsat skutečně hodně. Přináším tedy druhou část mých postřehů.
V minulém dlouhém příspěvku z Číny, jsem vám přiblížil, jak jsem se vlastně do Číny dostal. Byl to vážně masakr a přiznám se, že po všech těch kontrolách už jsem měl chuť někomu ublížit. Na druhou stranu tohle je přesně to, proč cestuji. Není to jen o krásných místech a úsměvech holek. Je to i o takových strastích, díky kterým si ale přijdu, že zažívám něco nového, něco neobvyklého. Mě by prostě to lehké cestování, kdy je vše jisté a naplánované, nebavilo. Nicméně, v Číně trochu plánovat musím, tady je to prostě úplně jiný svět a v následujících odstavcích se budu každému aspektu mého cestování po zemi Středu věnovat. Myslím, že po měsíci toulání se nejlidnatější zemí světa, jsem již něco pochytil.
Jako by to bylo včera, co jsem stál v Linci před katedrálou a ani nevěděl, kde ten večer budu spát, což se jaksi stalo synonymem celé mojí cesty. Prostě nevím, co bude večer, zítra, za týden, a i když mi za dva dny končí vízum v Číně, stále nevím, jestli pojedu přímo na Vietnam nebo to vezmu na kukačku do Hongkongu a Macaa.
Jsem v Číně už více jak tři týdny, a tak je na čase se trošku rozepsat o všem, co jsem tu zažil, zažívám a doufám ještě chvíli zažívat budu. Předem říkám, že ze všech sedmdesáti osmi států, které jsem v životě navštívil, je Čína ten největší mazec, a to nejen v tom smyslu, že ta země předběhla Evropu o několik let do budoucnosti, ale prostě ve všem. V první části dlouhého příspěvku se budu věnovat tomu, jak jsem se vlastně do Číny dostal. Není to totiž tak lehké, jak by se mohlo zdát.
PO 311 DNECH A VICE JAK ČTYŘICETI TISÍCI KILOMETRECH JSEM V NEDĚLI 11. SRPNA DOKONČIL HEDVÁBNOU STEZKU. PO ZEMI, BEZ JEDINÉHO LETU, PŘES 11 STÁTŮ.
V podstatě úplně bezvýznamný den pro lidstvo, ale jeden z nejdůležitějších a nejemotivnějších dní v mém životě. Snad nikdy jsem nebrečel tak dlouho jako před tím, než vznikla tadle fotka.
Stojím totiž před branami starodávného města Xian (čti "šian"). Xian byl nejdůležitějším městem na Hedvábné stezce, která zde začínala, ale také končila.
Právě sem putovaly karavany z celého tehdy známého světa a nebo právě odtud začínaly pouť do Evropy. Pro mě to znamená jediné.
Již od mala mě bavily mapy. Nevím proč, prostě na tom něco je, koukat na mapu a přemýšlet o tom, jací lidé tam asi žijí nebo jak celé místo asi vypadá. Při takovém zírání na mapu, je jedno jestli online na Google nebo na papírovou, co jsme měli ve škole na zdi, mě prostě jedno místo neustále vrtalo hlavou. Wakhanský koridor. Jakási nudle dělící od sebe Tádžikistán, Čínu, Pákistán a Afghánistán.
Když jsem se toulal horami Pamíru nebyla prostě jiná možnost než se sem vypravit. Moje mamka šílela, pomalu volala pohraničníkům do Tádžikistánu, aby mě tam nepouštěli, ale já se tak nesmírně těšil, až si splním jeden ze svých největších cestovatelských snů.
Myslím, že o Horním Badachšánu bych mohl napsat tři knihy stejně by to bylo málo. Těch příběhů, co tady zažívám každý den je tolik, že si je ani nestačím zapamatovávat, a ještěže si vše fotím, protože díky tomu si alespoň připomenu, co se vlastně dělo.
Největší zásluhu na tom všem má, že jsem se prostě rozhodl více chodit pěšky. Ano mohl jsem si vybrat rovnější krajinu, protože jako kluk Pardubic nejsem na hory moc zvyklý, ale co se dá dělat. 😊 Pamír jsou prostě nádherné hory a já nelituji toho, že se tu motám bez plánu pěšky už více jak tři týdny.
Spousta z vás nad tím určitě bude kroutit hlavou, a ani já osobně jsem nečekal, že to někdy řeknu, že se mi bude někde líbit více jak v Íránu, ale je to tak. Našel jsem ho. Našel jsem existující ráj na zemi. Jmenuje se Horní Badachšán a leží na konci světa v pohoří Pamír. Projít si Pamír pěšky teď po čtrnácti dnech, kdy se zde toulám, vidím jako to nejlepší rozhodnutí, které jsme na své cestě zatím učinil.
V minulém článku jste se mohli dočíst, co je vlastně Horní Badachšán zač a jak mi lidé při cestě z Dušanbe pomáhali. To jsem ale ještě netušil, že jen co se vydám do zdejší nádherné přírody, že se začne odehrávat tolik příběhů, že by každý den vydal na samostatnou knihu. Pro mě není ráj pláže, palmy a moře. Pro mě je to nádherná příroda a úžasní lidé. A to vše jsem nalezl v zapadlých horských vesnicích na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu.
… asi blázen jsem, ale baví mě to, a hlavně mě baví to, že nikdy nevím, kam dojedu, kde budu spát, koho potkám.
Když jsem byl v hlavním městě Tádžikistánu, Dušanbe, slýchal jsem větu o tom, že jsem blázen na každém kroku. Na Pamír totiž nikdo nestopuje. Místní jedou sdílenými taxi, které představují obrovské Land Rovery a jiná off road auta, a turisté, které jsem potkal, jedou většinou na motorkách, kolech, nebo také z pohodlnosti využijí sdílená taxi.
Jenže já se rozhodl pro stop.
… aneb jak jsem se do Fánských hor v Tádžikistánu vydal.
V minulém příspěvku jsem se vám snažil přiblížit, jak vypadaly moje první hodiny v Tádžikistánu, kam jsem přijel v podstatě jako bezdomovec bez peněz. Když jsem se rozkoukal, a hlavně vyměnil peníze, mohl jsem začít objevovat tuto nádhernou zemi s úžasnými lidmi. V podstatě na každém kroku na mě čeká nějaký nový příběh, nějaké nové dobrodružství, a člověk by si řekl, že ho skoro po deseti měsících stopování světem nemůže nic překvapit. A ono ejhle. Může!
… aneb jak jsem jako chudý pocestný do Tádžikistánu přijel.
Dost možná to tak bude, protože příběhy a situace, které jsem zažil v posledních dnech, by nebyly možné bez nekonečných úsměvů místních lidí, a ochoty pomáhat cizímu člověku za každé situace.
Je fakt, že v Kyrgyzstánu vám stačí sejít z hlavní cesty a toulání jde tak nějak samo. Nadpisek ale odkazuje spíše na film Vesničko má středisková, kde se pan doktor velmi rád kochal. A tak se i já velmi rád kochám a toulám. No a pokud se začnu tak nějak bez cíle toulat, vždy to s sebou nese nějaké příběhy, které bych sám ani nevymyslel.
Tedy asi jak pro koho. Několik dní jsem se nemyl, několik dní mám stejné tričko a trenky, a obličej se mi loupe, jak když uvaříte bramboru ve slupce, protože jsem si ho v horách nevídaně spálil. Předem upozorňuji, že tento článek je asi nejdelší, co jsem kdy napsal. Mám za sebou tolik splněných snů, že bych se klidně mohl zítra vrátit domů a z těchto zážitků čerpat celý život. To ale není můj cíl, chci víc a víc a také se o to vše chci s vámi podělit. Poslední dny cítím neuvěřitelnou radost a štěstí z toho, že jsem si splnil hned několik snů, o kterých se mi snad ani nezdálo nebo mi vždy přišly naprosto nemožné ke splnění. A přiznám se, že i když asi nejsem v současnosti zrovna nejvoňavější člověk pod sluncem, a to se snažím používat alespoň tzv. "cikánskou sprchu" = hodit na sebe vždy co nejvíc voňavky, je mi to úplně fuk. Na cestu jsem se vydal ne proto abych spal v luxusních hotelech a jedl předražené jídlo, ale proto, abych zažil něco nového.
Bohužel se nejedná o vášnivou noc s jednou z místních mladých domorodkyň, ale i tak to stálo za to. Poprvé za devět měsíců jsem totiž spal v mešitě. Když jsem se vydal na svou cestu, která trvá bezmála již devět měsíců, jedním z hlavních důvodů bylo, že jsem chtěl vyzkoušet co nejvíce nových věcí. Už mě totiž nebavilo cestování, kdy někam letím na deset dní, snažím se toho vidět co nejvíce, ale zážitků je poskrovnu. Chtěl jsem zažít dobrodružství a něco nového. A spaní v mešitě je rozhodně něco nového a jedinečného.
