Cestování musí bolet a musí být nepohodlné. Jedině tak si zapamatujete každé místo, které navštívíte a každý okamžik, který zažijete!
Za osm měsíců cestování z Evropy až na hranice Číny jsem už viděl a zažil skutečně hodně a některé věci, nad kterými bych ještě před pár měsíci kroutil hlavou, mě už jen tak nepřekvapí. Sestavil jsem tedy takový malý seznam věcí, nad kterými se třeba kolikrát už ani nepozastavím, ale jsou to právě takovéto malé rozdíly, díky kterým mě baví cestovat světem a poznávat jiné země, zvyky a hlavně lidi.
Je to osm měsíců, co se poflakuji světem a každý den si říkám, že to přeci není možné, aby vše šlo tak lehce, abych stále potkával tak úžasné lidi a aby na světě bylo tak krásně. Skoro by se zdálo, že čím dále je člověk od Evropy, tím úžasnější lidi potkává. Na konci dubna jsem přejel hranici z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu, což je moje 76. navštívená země. Problém je, že jsem tady o pár měsíců dříve, než by bylo příhodno. Pamír je ještě pod sněhem, a i další pohoří a části země na tom nejsou o moc lépe. Na jednu stranu je to super, že tu nejsou skoro žádní turisté, na tu druhou prostě během pár minut přijde sněhová vánice a v horách se člověk nemá kam schovat. Ale tak nějak se tím nestresuji.
A to myslím skutečně vážně. Jestli tu někdy budete, tak se o to ani nepokoušejte. A už vůbec se nepokoušejte mít nějaký plán. Může se totiž stát, že nikam nedojedete. Stejně tak jako já. Chtěl jsem se podívat na hranice Uzbekistánu a Afghánistánu, a místo čtyři sta kilometrů jsem ujel necelých sto. Zastavila mě totiž lidská dobrota a vstřícnost o kterých se mi nezdálo ani v těch nejlepších snech.
To samozřejmě přeháním a dělám si z toho srandu, ale tohle je story, co prostě nevymyslíš. V pondělí 1.4. jsem přeskočil hranice do Uzbekistánu a dojel do starodávného města Buchara. Chlápek, co mě vezl, mi pomohl najít nejlevnější hostel ve městě, a já se tam na pár dní usadil, abych se dal dohromady z té nemoci, co jsem si přivezl z Baku. Jenže, jsou příběhy, co prostě nenaplánuješ ani kdyby ses snažil sebevíc.
Všechno je někdy poprvé. A přesto že už více jak sedm měsíců stopuji světem, tak je vždy ve mě takový zvláštní pocit, když se v nějaké zemi poprvé postavím k silnici. Jací budou lidé? Je to bezpečné? Budou vůbec rozumět tomu, co dělám? Tyto a další otázky si kladu skoro pokaždé. Nejezdím výhradně stopem. Někdy skočím na autobus, někdy využiji noční vlak nebo sdílené taxi. Podle lenosti, podle aktuálního pocitu nebo denní doby. Faktem je, že stopování mi dává velkou možnost poznat místní lidi a většinou to s sebou přináší tolik příběhů, které i kdybych chtěl, tak prostě nevymyslím a nenaplánuji.
Minule jsem se vám snažil popsat, co je vlastně Turkmenistán za zemi. Jeden pán mi napsal, že na tom nic není vyměnit peníze na černém trhu atd. Asi má pravdu, ale v zemi, kde si nemůžete být jisti tím, kdo je tajný policista a kdo ne, v zemi, kde vám nefunguje internet a nepřihlásí se vám SIM karta do místní sítě, a v zemi, kde má policie a armáda absolutní moc, prostě nechci riskovat. Stačilo mi to v Abcházii. Asi nejsem takový hrdina, což jsem ani nikdy netvrdil. Jsem jen kluk s batohem, co se toulá světem.
Ruku na srdce, kdo z vás kdy slyšel o Turkmenistánu, respektive, co o něm víte? Většina lidí by tuto zemi dovedla zařadit do střední Asie a tím by asi výčet znalostí končil. A přiznám se, že já na tom nebyl o moc lépe. Tím, že jsem musel z Ázerbájdžánu tak rychle utéci, neměl jsem ani čas si něco o této zemi zjistit. Pár znalostí jsem sice měl ze školy nebo když jsem si cestoval tak říkajíc prstem po mapě, to ale bylo vše. Faktem je, že člověk pak aspoň nemá žádná očekávání, nemůže tudíž být zklamán a může být jen mile překvapen. A přesně takový byl pro mě Turkmenistán. Jedno velké překvapení a dobrodružství od první chvíle do té poslední. To dobrodružství, po kterém tak prahnu, a proč jsem utekl z pohodlného života v Praze.
Často mi píšete, a kamarádi se mě ptají, jestli všechno, co vám zde říkám, je skutečně pravda. Věřte tomu, že to pravda všechno je. Nemám důvod si něco vymýšlet nebo přibarvovat. Také se mně ptáte, kde beru všechny ty informace ohledně víza, historie a další legislativy. Studoval jsem obor Mezinárodní vztahy a země, kde se pohybuji, mě vždy velmi zajímaly. Nejvíce jsem svými znalostmi překvapil jednoho pána z české ambasády v Baku, který prostě nemohl uvěřit tomu, že se dají získat víza do Turkmenistánu, aniž bych o ně žádal v Česku.
Internet je mocné médium a když víte kde hledat, informace najdete. Takže co si nepamatuji ze školy, to vždy najdu na internetech. 😂 Co se příběhů týká, tak kolikrát při psaní a ohlédnutím se zpět sám kroutím nevěřícně hlavou, co se mi to vlastně dělo. A velmi často hodně věcí vynechám, protože takové to, že vám někdo pomůže, kousek vás sveze, nebo se na vás usměje, to už prostě beru jako samozřejmost. Jenže ona to samozřejmost není, o čemž jsem se přesvědčil i při neúspěšné žádosti o prodloužení víza v Ázerbájdžánu, kdy jsem narazil na neuvěřitelně nepříjemnou úředníci. Celou tu situaci bych nezvládl bez kamaráda Farida, který nejenom že mě zavezl do nemocnice, když mi bylo nejhůře, ale také semnou absolvoval celodenní lítání a shánění dokumentů na víza. Neřekl si za to ani korunu, ač jsem se mu snažil něco dát, nechtěl o tom ani slyšet.
Někdy si sám říkám, jestli moje cestování stojí za všechen ten stres. Jestli mám zapotřebí se trmácet světem a zažívat situace, kdy se mi během pár sekund naprosto změní plán a život. Nebylo by lehčí si jen tak létat po světě s cestovní kanceláří a mít vše krásně připravené? Vědět, co mě čeká, kdy a kde? Odpovědět asi nedokážu, ale je fakt, že to, co se mi stalo v posledních několika dnech, to si prostě nenaplánuješ, to si musíš zažít a projít si tím, a až se po těch pár dnech zastavíš, tak si aspoň řekneš: "BYLA TO SAKRA JÍZDA".
Pokud se o cestování do střední Asie zajímáte, tak jste jistě zaznamenali, že v poslední době středoasijské republiky Uzbekistán nebo Kazachstán zrušily víza pro Čechy a desítky dalších zemí. Neplatí to ovšem o Turkmenistánu, který je stále jednou z nejhůře dostupných zemí světa. Údajně je do Turkmenistánu jeden z nejsložitějších systémů víz na světě, o čemž se mě snažili přesvědčit i lidé z České ambasády v Baku, kteří nevěřili tomu, že víza dostanu.
A ono se zdařilo a já se tak skoro po měsíci v Ázerbájdžánu opět vydám na cestu do dalšího státu. Do státu, ze kterého bývalý prezident Saparmurat Niyazov, neboli Turkmenbashi - otec všech Turkmenů, udělal totální diktaturu jednoho muže a jednu z nejbláznivějších zemí světa.
Toto je jeden z těch příběhů, co i kdybych plánoval měsíce, tak to tak nevymyslím. Poslední dny se celý Ázerbájdžán, a nejenom ten, připravuje na příchod perského nového roku, tzv. Novruz. Asi všichni víme, jaký je u nás shon před Vánoci, a přesně tak nějak to vypadá teď v Ázerbájdžánu. Vypravil jsem se tedy mimo Baku, abych unikl tomu chaosu, do městečka Merdekan. No, a tak jsem si v Merdekanu chtěl sednout do mešity z roku 1482. Taková místa mají již sami o sobě neuvěřitelnou atmosféru, která se ale znásobila, když jsem do mešity vešel.
Dne 8. března to bylo přesně půl roku, co jsem si zabalil batoh a vydal se na cesty. Není to vždy pohádka, ale nelituji ani jednoho dne, co jsem na cestě. Viděl jsem tak krásná místa, o kterých jsem dříve jen četl, a potkal tolik lidí různých etnik, národností a vyznání. Některé znám jen pár minut a s některými jsem nalezl takové propojení, že vím, že to je přátelství na celý život. V tomto článku bych vám ale chtěl přiblížit trochu více jednotlivé země. Co mě zaujalo, co mě naštvalo nebo co mě zklamalo?
To vše se pokusím v následujícím článku zhodnotit.
Když jsem dojel do hlavního města Suchumi a došel na ubytování, pomalu se začalo stmívat. Snažím se držet pravidla, že se nikde moc netoulám v noci a v Abcházii jsem to už vůbec nechtěl pokoušet. Nedaleko mého penzionu byla stará budova vlakového nádraží, na kterou jsem se vážně těšil, a tak jsem jí ještě šel rychle pofotit. Abcházie je plná nádherné sovětské architektury a vlaková nádraží patřila ke zdejším skvostům. Bohužel po válce přestala osobní doprava na kolejích v podstatě fungovat a vlaková nádraží po celé zemi byla ponechána svému osudu. Pro milovníky URBEXU nádhera, pro někoho, kdo nad věcmi více přemýšlí, smutný obrázek. Vybudovat všechna ta nádraží a vůbec celou infrastrukturu muselo dát hodně práce a teď tyto krásné budovy jen chátrají.
Když jsem nedávno zveřejnil fotografii vlajky republiky Abcházie, tak mi hodně lidí psalo, že ani nevědí, kam jedu nebo co to je za stát. A přesně to je to místo, které se rád vydám prozkoumat, protože na Bali nebo Sri Lance byl asi každý, ale kdo z vás byl v Abcházii? Respektive, kdo z vás o ní vůbec slyšel? Nutno podotknout, že tato malá země nebyla mezinárodně uznána, a tak ani sám nevím, zdali to brát jako další navštívený stát nebo ne. Co myslíte? Oficiálně je Abcházie totiž součástí Gruzie, nicméně její politický status je o dost složitější a pokud sem právě z Gruzie přijedete, tak zjistíte, že jste opravdu někde jinde.
DOKÁZAL JSEM TO!
Nikdy jsem nebyl na takové ty motivační řeči jako: "Nikdy se nevzdávej a život ti to vrátí" atd. Vlastně je ani neznám, protože to nečtu. Nejvíc mě vždy pobaví, když si projíždím Facebook a vidím fotku nějaké holky třeba ve spodním prádle a k tomu citát od Dalajlámy. 🤦 Prostě tyto nesmysly nemusím, ale tento týden nastal moment, kdy jsem se na chvilku zastavil, rozhlédl se kolem sebe a řekl si: "JSI K*URVA DOBREJ, PROTOŽE SI NEVŠÍMÁŠ TOHO, CO TI ŘÍKAJÍ OSTATNÍ, ALE JDEŠ SI ZA SVÝM."
Dnes jsem se vydal pořádně promrznout do hor nad jezerem Sevan. Toto "arménské moře" leží ve výšce 1900 metrů nad mořem a je obklopeno vysokými horami. Jelikož se snažím z Istanbulu sledovat dávnou Hedvábnou stezku až do Číny (ač s velkými oklikami😂) chtěl jsem si projet i takzvaný Selimský průsmyk, kterým vedla jedna z větví Hedvábné stezky. Průsmyk rozděluje tzv. Gegamský hřbet a Vardenisský hřbet a těsně pod jeho vrcholem ve výšce 2410 metrů nad mořem se nachází Orbelian's karavanseráj.
Jak jsem avizoval, vzal jsem se v Arménii týdenní volno, abych se prospal, sepsal články, zálohoval fotky a taky se připravil na cestování po této malé zemi plné klášterů a hor. Přesně po týdnu jsem se opět postavil na kraj silnice a vydal se objevovat. A i když je teplota neustále pod bodem mrazu, zima mi není. Proč? Ten důvod se nazývá V-O-D-K-A. 😂
V průběhu posledních několika měsíců mi hodně z vás psalo, proč takto cestuji. Proč jsem se vydal na cestu, která nevím jak dlouho potrvá a kam povede. A jelikož je to dneska přesně rok, co jsem se rozhodl, že všeho v Česku nechám a splním si svůj největší sen, tak jsem si řekl, že vám to trošku upřesním. Proč se vlastně kluk z Česka vydá s batohem toulat světěm na místa, co kolikrát ani nejsou na mapě?
Poslední víkend v Íránu jsem si vážně užil, i když vím, že způsob cestování, jaký praktikuji, není pro každého. Ale čím větší extrém, tím více si to užívám. Můj víkend vlastně začal už ve čtvrtek večer, kdy jsem s kamarádem Erfanem a jeho rodinou slavil jeho narozeniny ve městě Rasht. Sešly se tety, strýcové, bratranci, prostě rodinná oslava. Jedlo se a povídalo a já se zas tak nějak cítil jako doma.
Nedávno jsem si psal s jedním kamarádem a ten se mě zeptal, co vlastně můžu v Íránu tak dlouho dělat. Že prý není možné, abych tu byl 2 měsíce a pořád se něco dělo. Jasně že jsou dny, kdy se nic neděje. Třeba včera jsem si dal vyloženě odpočinkový den a jen se válel a doháněl sledování vánočních pohádek. Ostatní dny, kdykoliv vyjdu ven, tak se kolem mě pořád něco děje a znovu se každý den ptám sám sebe, jestli se mi to nezdá.
Pojďme se tedy podívat na jeden takový obyčejný den v životě cestovatele, který se jen tak poflakuje v Íránu.
